11.02.2016
právě sedím na balkónku svýho pokojíku v Andratx na Mallorce a pozoruju hvězdy. v tomhle malým městečku jsem i já, tvor brejlovatý, schopná je vidět. prožívám teď úplně obyčejnou, ale tak krásnou chvíli, že jsem si jistá, že kdykoli v budoucnu uslyším o Mallorce, tenhle okamžik si vybavím .. poslouchám Janin Devi, její líbeznej hlas a hluboký texty a po delší odezvě mám chuť něco napsat. prvního února jsem dala sbohem svýmu strachu z lítání letadlem, což byl samozřejmě jen přeslečenej strach ze smrti, a vyrazila jsem na Menorcu. měla jsem tam být, protože jsem si jako správnej generátor na to počkala a ono to přišlo samo, pozval mě Christian do svýho domu v Mijorn Grand a já řekla ano. proč taky ne, začátky v Berlíně nebyly úplně snadný a zasloužila sem si oddech, abych mohla nasytit svoje buňky troškou sluníčka a pozitivity. a vyplácí se mi to ... cítím se báječně, vyrovnaná, každej den si uvědomuju tolik věcí a dostávám odpovědi na otázky, který se opakovaně vracely do mojí mysli. na Menorce jsem pobyla jenom týden, protože jsme si s Christianem úplně nesedli. jasně, přijetí, bezpodmínečná láska, snažím se to všechno žít naplno, ale u něj se mi jednoduše nelíbilo. já odjela se záměrem si odpočinout, trávit čas o samotě, kontemplovat při procházkách na pláži nebo v lese .. a místo toho jsem skončila u někoho, kdo si zve přes workaway společnost, aby se zabavil na v tuhle chvíli opuštěným a nudným ostrově, kde se fakt nic neděje. pořád jen mluvil a mluvil a mluvil. ten týden jsme tam byli ve třech, já, on a Polka Barbara, učitelka, která využila možnosti si vzít na rok placený učitelský volno, než to nová vláda v Polsku zruší. byla moc příjemná a vlastně se ani Christianovi nedivím, že by si ji tam chtěl nechat ... hned první den jsem viděla nenápadný dotyky a jasně jsem vycítila, že jsem takový třetí kolo u vozu. vím, tahle situace mi měla zase něco objasnit, možná mě poškádlit a uvrhnout do pocitů méněcennosti, což se ale nestalo. odjela jsem především proto, že jsem tam nechtěla s ním zůstat sama, protože Barbara byla rozhodnutá, že v neděli po dvou týdnech u něj odjíždí na španělskou pevninu. já to ulehčila tím, že jsem si na neděli koupila za 40 euráčů lístek na loď na Mallorcu, do Palmy, kde mě pak vyzvedla Kim, maminka tří dětí se kterýma teď vypomáhám ..
z Menorky jsem toho viděla docela dost, protože nás Christian ochotně vozil po různých plážích a památkách a za to mu samozřejmě děkuju. v mým pokoji ale bylo konstantně 13 stupňů a odjížděla jsem se slušnou rýmou. jeho dům byl špinavej, plnej hmyzáků a postrádal ženskou ruku. jeho maminka, která zrovna odjela do Barcelony (o tu jsem se původně měla starat!) byla pro nás taková paní Colombová a Christian o ní mluvil neustále. vlastně jsem se dozvěděla víc o jeho matce než o něm. ale jo, Christian dělá záslužnou činnost a čistí poctivě moře kolem Baleárských ostrovů, aby to tady bylo hezký nejen pro turistíky. jako jo, staraj se o to tady hezky! pro mě bylo na Menorce největší zklamání to, že je to sice zelenej ostrov, všude kam se podíváš je zeleň a zalesněný pahorky, ale všechno je někoho, něčí půda, na kterou není přístup. všechno privat. běhat jsem byla jednou, první den a běhání podél silnice mě odradilo. no, menzes mě taky odradil.ale svůj sen o procházkách po pláži jsem si splnila v St. Thomas, malým městečku duchů, kde jsem potkala asi 20 lidí za celej půlden tam. z Migjorn do St. Thomas 5 km pěšky, ze St. Thomas mě hodili dva týpci autem. našla jsem si pláž, kde zrovna nikdo nebyl a pohrála si s vnitřním dítětem, běhala ve vlnách, bořila se v písku, kreslila do písku.
cesta lodí v neděli v 17:00 byla vysvobozením, protože jsem do přístavu přijela už v 11:00, abych Christianovi ušetřila cestu, jelikož ten den vezl i Barbaru na letiště do hlavního města Mahon. důmyslným manévrem mě chytře vysadil v přístavu jako první, ačkoli letiště bylo na odbočce dřív než do portu. ale prý jsme měli dost času a chtěl jí ukázat přístav. no, nežraly jsme mu to ani jedna. trošku mě to zamrzelo, protože mě vysadil v dešti ve stejným městě duchů jako bylo St. Thomas. tyhle turistický oblasti jsou v zimě fakt krizový. zapadla jsem do první kavárny, naladila internet a zabavila se svýma věcma a sledováním Narcos. barman byl moc příjemnej a rukama nohama jsme si vysvětlili, proč tam sedím několik hodin. musela jsem se smát, když jsem si po 3ech hodinách vyrazila na procházku do města a zrovna začalo zase pršet. ale bylo mi to jedno, byla jsem tak šťastná, že můj výlet pokračuje jiným směrem a chodila jsem v dešti a smála se jako blázen. klasická siesta 13:30 - 17:00, takže skoro všechno zavřený. asi bych té siestě přišla na chuť, kdybych byla na druhé straně barikády a dala si během pracovní doby tenhle chillout. asi je fakt, že pracovat 8 hodin v kuse moc produktivní není. a pauza na oběd nás fakt nezachrání. tady si místňácí choděj dát koupačku do moře, poležej si na pláži, nabijou se a pokračujou dál. jako jo, nebudu lhát, že už mi v hlavě neproběhlo se přesunout sem. na Mallorce je zpravidla 300 dní sluníčka v roce. hmmm ... to je jiný pošušňáníčko než šedej studenej nevlídnej Berlín.
no, cesta lodí byla vtipná. asi hodinu jsem koukala z okna a dávala sbohem Menorce a všemu, co mě tam potkalo. v jeden moment se mi chtělo i brečet, když jsem si v duchu řekla, že jsem teď obklopená vodou ze všech stran a že dovolím, aby mě tahle voda hloubkově očistila. no ... pořád jsou ve mně nějaký zbytky ze vztahu s Michalem. ale teď, víc než kdy jindy, vím, že jsem musela jít dál. moje cesta nabírá hodně spirituální rozměry a vedle něj jsem si nikdy moc nevěřila. když on byl ten chytrej. on byl ten úspěšnej. musela jsem jít dál, abych našla sama sebe a začala si zase věřit.
no a teď jsem v Andratx, kde žije asi deset tisíc lidí. je to městečko obklopený horama ze všech stran a na nejbližší pláž asi 10 minut autem. pěšky zase pech, ale nevadí, Kim je milá a už mě dvakrát i s dětma vytáhla na pláž. výpomoc v téhle rodině by asi vykristalizovala za delší dobu a tenhle stroj bysme dokázali promazat. zatím je ale všechno takový nejasný, jakože jeden den děti snídaji jen skleničku mlíka a druhej den se cítím blbě, když jim dám skleničku mlíka a Kim, ať jim jako dám pořádnou snídani, že mlíko jim dává otec Terry, ale to ona neschvaluje. pro mě, člověka, kterej má rád pravidla a jakousi informovanost, je to zatím trošku složitý cítit se, že opravdu pomáhám. tak dělám, co mi jde rozhodně dobře a to je úklid. jejich stafordka Lotty hárá, takže udržet čtyřpatrovej dům čistej je nadlidskej výkon. kdybych nevytírala každej den, tak jsou kachličky plný puntíků, protože Lotty pořád běhá sem a tam a žadoní o pozornost, kterou nemá. nechápu, proč tahle rodina má ke třem dětem ještě psa, nemají zahradu a pes tráví půl dne v kleci, kterou mají v ložnici. trhá mi to srdce a snažím se Lotty věnovat co nejvíc. poprvé vidím na vlastní oči, že tyhle bojový plemena můžou bejt fakt miláčci a i k dětem. včera jsem ji vytáhla na procházku do lesa, ale taky žádná sláva, podobnej privat systém jako na Menorce panuje bohužel i tady. a když už je něco ne-privat, tak je to na pořádným heblu a ideálně mít boty s hrotama jako horolezec. píšu, co mě napadá, ale nemělo by to vyznít jako, že si stěžuju. jsem tady spokojená a když vím, že mám koupenou letenku 25týho domů, tak si zcela vědomě užívám každej moment. a dny tady ubíhají rychle. ráno pomáhám s dětma je vypravit do školy, udělám jim svačinu, Terrymu udělám kafe a když po deváté jsou všichni pryč, tak něco málo poklidím, vyleštím krvavý puntíky a jdu se ještě dospat. Kim pracuje večer, takže ta buď dělá to samý nebo ani rovnou k dětem nevstává a obstarám to já. úplně nejhorší je pro mě to, že jsem studovala angličtinu, ale Kim skoro nerozumím!!! mluví hrozně rychle a na ryzí anglickej akcent jsem už dost odvykla. většinu času ani nevím, co říká a docela mě to deprimuje. je to najednou stejný jako v Německu, že když lidi slyší, že umíte mluvit, tak na vás sypou prostě svoji běžnou mluvu. do toho děti mluví mix angličtina španělština a otec Terry je Francouz, takže mixuje francouzštinu a slabou angličtinu a s dětma mluví španělsky. už se nemůžu dočkat, až budu mít s Bertem bilinguální děti, to bude fakt vzrušující! no .. o dětech přemýšlím hodně .. nijak vehementně na to rozhodně nespěchám, ale s blížící se třicítkou a tím správným chlapem po svým boku to nabírá reálnej obrys. doufám, že to cítí stejně. a doufám, že se mnou bude chtít bydlet. jinak mám záložní plán odjet makat na Ibizu. nehodlám žít v Berlíně s cizíma lidma v nějakým smradlavým WG. přeju si jít dál a ne udělat deset kroků zpátky. měla jsem zázemí a opustila ho. a teď zase nemám pořádně domov a trápí mě to. doufám, že ne na dlouho.
o víkendu jedu do Palmy a mám tam scuka s pár lidma z couchsurfingu, asi tam i přespím a dám si pohov od rodinnýho života tady (děti strašně řvou!) .. jo, užívám si! a hodně přemýšlím a vidím najednou zřetelnější podobu svých dalších kroků. přeju si něco v životě vytvořit, něco velkýho, něco novýho, co tady ještě nebylo. a přeju si vydělat pořádnej balík, abych mohla jezdit se všema milovanýma lidma na pořádný dovolenky!