09.12.2015

návštěva Prahy ve mně vyvolala zase silný emoce a probrečela jsem skoro celou cestu autobusem do Berlína. vidět Michala bylo tak smutný, možná to bylo naposled, co jsme se viděli v našem starým bytě. na místě, kde jsme něco opravdu za ty roky vybudovali. místo, kde jsem se cítila doma a v bezpečí. a teď je to místo plný krabic, který brzo cizí ruce někam odvezou a umístí tak, aby nezavazely. posledních několik let mýho života v papírových krabicích. byla jsem hodně smutná, ke konci na sebe samotnou naštvaná, že jsem tolik  hodin prospala a nestrávila s Michalem víc času. ale tak jako si připomínám vždycky, neprojevil jakejkoli náznak toho, že by o můj zájem stál. možná to už taky chce jen mít za sebou, odjet do Asie, zapomenout. ale jsme spojení, bude to ještě nějakou dobu rezonovat v nás obou. vidět ho, svoje bývalý kolegy, přátele, to bylo zase najednou jako obout si starý prochozený boty, pohodlný, nenucený, něco, co dobře znám. na jednu stranu se cítím autenticky, když mluvím česky, protože dokážu vyjádřit všechno, co chci. možná že jsem ale daleko víc autentická, když mlčím tady v Německu. třeba mám jen pozorovat a vnímat. 

pondělní večer jsem taky ještě probrečela a úterní směnu v 6:00 jsem zahájila podobně. ale během úterý dopoledne pak došlo k zásadní změně. cítím se obecně mnohem líp. právě teď se cítím dokonce úplně dokonale. myslím, že je to proto, že jsem se rozhodla. rozhodla jsem se, že nostalgický pocity a vzpomínky musím jednou provždy nechat v Praze a začít žít svůj novej život tady s plným vědomím, s plnou vervou. v Praze jsem si zašla na karty, abych se utvrdila v tom, co jsem cítila celou dobu  - že v hotelu už zůstat nechci. že možná s tím černým kamenem v kapse, kterej mě uzemňuje, už nejsem takovej esoterik a do celýho tohohle konceptu nezapadám. nechci pracovat pro tyhle lidi. vnímám i ty dobrý věci, který se tu dějou, ale jen bych se tím utěšovala a oddalovala nevyhnutelný. tohle není moje cesta. já nejsem levná pracovní síla z východu. potřebuju jít dál. cítím příslib nových šancí a cítím staronovej směr. děti. třeba bych měla pracovat s dětma, často mi lidi říkají, že mi to s nima jde. starat se o to, aby se jim dostalo podpory. nebo je to zase jen směr na chvilku a moje otázka "jak můžu světu sloužit a co je můj dar?" bude znít dál.